Andulka Toníček

Toníček

"Pomóóóc! Vrrraždaaa!" Papoušek Toníček pobíhá po bidýlku a křičí ze všech sil. Pod jeho klecí číhá kocour Zrzoun a chystá se skočit. Tohle už Toníček zná. Zrzoun vždycky přistane na vršku jeho klícky a tlapkou otevře dvířka. To potom musí Toníček rychle seskočit na dno klícky, převrátit se na záda a ani nedutat. Zrzoun si pak myslí, že je po Toníčkovi a přestane ho to bavit. Už několikrát si Toníček takhle zachránil život. Jenže kdo má tohle vydržet! Pořád se bát o život. A už je to tady zase! Zrzoun se odráží… Toníček seskakuje z bidýlka, nožky nahoru, očička zavřít a ani hnout.

Po chvíli otevřel Toníček jedno oko, aby zkontroloval, jestli je Zrzoun z dohledu. Uf! To je úleva. Utekl otevřeným oknem. Toníček se postavil na nožky a zobáčkem si zkontroloval pírka.

A pak ho něco napadlo! Dvířka klícky otevřená, okno otevřené…

Přiletěl k nám na zahradu malý modrý papoušek,

Koncertoval po večerech, cvrlikal nám do oušek.

Toníček se opravdu rozhodl a otevřeným oknem vylétl ven. Nejdřív to byla krása. Ta volnost a klid. Nemuset se bát toho protivného Zrzouna. Jenže pak se mu zastesklo po lidech a bezpečné klícce a tak jednoho dne přistál na vysoké hrušni, pod níž si hrály děti se svojí maminkou. Začal cvrlikat a prozpěvovat, až si ho všimly. Naklonil hlavičku ke straně a zvědavě se díval dolů, jak maminka staví na stolek pod hrušní pěknou ptačí klícku. Byla v ní mistička se zrníčky a tak Toníček moc dlouho neváhal. Když děti ráno vyběhly na zahradu, Toníček je ze svého nového bidýlka vítal radostným cvrlikáním.

Jenže jeho veselá nálada mu nevydržela dlouho. Když létal po venku, zvykl si na ptačí kamarády a teď, když byl zase v klícce, začalo mu být smutno.

Dali jsme mu zrcátko, aby myslel, že má druha,

Prokoukl to zakrátko, nebyla to pro něj vzpruha.

Zrcátkem Toníčka trochu naštvali. Není přece žádný trouba, aby rychle nepoznal, že v něm vidí sám sebe. A tak se k němu otočil zády a byl tak smutný, až se mu z očiček valily slzy.

Jenže pak se stalo něco úžasného. Maminka jednoho dne otevřela dvířka jeho klícky a na bidýlku vedle Toníčka přistála krasavice, jakou svět neviděl. Toníček jen nechápal, proč jí říkají Ferda. Ó, byla moc, ale opravdu moc krásná! Toníček začal na svém bidýlku tančit ten nejvynalézavější tanec, jaký uměl, zobáčkem si probíral brčka a zářil takovým štěstím, jako nikdy předtím. A svojí vyvolené Ferdovi taky nebyl lhostejný, to bylo úplně jasné. A pak najednou začala jeho milovaná Ferdička stavět hnízdečko. Pomáhal jí ze všech sil, a když měli hotovo, nakladla tam Ferdička několik vajíček. A po čase… Ó jé! To bylo radosti! Toníček má rodinku!