Láska není byznys

Má-li být řeč o vztazích, potom je třeba podívat se na základní a nejdelší vztah, který ve svém životě pěstuje úplně každý, a to je vztah k sobě.

Je to stejné jako v letadle. Před každým startem nás letuška poučí o tom, že až půjde do tuhého, je nezbytné nasadit kyslíkovou masku nejprve sobě a teprve potom pomoci druhým. Jinými slovy, když nezajistíme svou vlastní stabilitu a sílu, nebudeme ji mít ani pro pomoc svým bližním.

Toto je snad dostačující odpověď na otázku, jestli myšlenka "mít se rád/a" nezavání sobectvím. Sobectví je mimo jiné očekávání, že někdo jiný než my sami naplní naši potřebu lásky, což už samo o sobě zní jako nebezpečný světonázor, který už ze své podstaty zakládá na zklamání. Pro naplnění svého poháru lásky, respektu, obdivu, nebo čehokoli jiného, co nám chybí, nejčastěji volíme svého partnera. Ten si většinou nebývá svého úkolu vědom a krom toho pravděpodobně i on vstupuje do vztahu vyzbrojen nenaplněnými představami o sobě, jejichž potvrzení očekává od nás.

Vztah založený na výše uvedeném tudíž není vztahem milujících se životních partnerů, ale vztahem partnerů obchodních. Je to byznys. Když mi dáš to, co mi chybí, budu spokojený/á. Já ti potom na oplátku dám to, co bych sám/a chtěl/a. A budu hodně naštvaný/á, když to neoceníš, protože ti přece dávám to, co bych sám/a chtěl/a, což znamená, že pro tebe chci to nejlepší. Je to začarovaný kruh založený na sobectví, jež stojí na nedostatku lásky k sobě.

Pokud sami sobě nedokážeme být zdrojem lásky, respektu, obdivu… (každý z nás si může doplnit), potom každý vztah, do něhož vstoupíme, nemůže být láskou, ale závislostí. Dokud náš partner slovem nebo činem potvrzuje naše kvality, v jejichž existenci sami nevěříme, máme pocit, že nás miluje. Ve své mysli si totiž vytváříme představu o sobě samých a je lhostejné, jestli máme sebevědomí v červených číslech a potřebujeme ho zvýšit, anebo jsme nafoukaní až hrůza a potřebujeme naši dokonalost potvrdit. V obou případech jsme nejistí a nevěříme si. Náš partner nám má dodat to, co sami nedokážeme.

Tady bych jen malinko odbočila, neboť je třeba si vyjasnit, že je tu řeč o partnerském vztahu, nikoli o zamilovanosti, kterou si lidé se vztahem často pletou. Rozdíl mezi zamilovaností a partnerskou láskou lze přirovnat k rozdílu mezi dětskými říkankami a duchovní poezií. Zamilovanost je důmyslným nástrojem, jímž Bůh zajistil reprodukci lidského druhu a funguje tak nějak pudově. Není zdrojem osobního růstu žádného ze zúčastněných, neboť nevyžaduje žádné úsilí a děje se samovolně. Vše, co se týká něčeho jiného nežli objektu naší zamilovanosti, zůstává skryto za hustou mlhou nedůležitosti a bývá často odkládáno na neurčito. Z lidí se zkrátka na určitý čas stávají šťastní blázni. Je to nádherné, důležité a nezapomenutelné období, které ovšem (naštěstí) po určité době odezní a my se najednou probudíme a zjistíme, že náš protějšek je jiný, než jsme si ještě včera mysleli. Často dojdeme k přesvědčení, že před námi až doteď skrýval pozoruhodné množství chyb a vůbec nás nenapadne, že jsme je nezaznamenali, protože jsme vůči nim byli slepí.

A toto je právě bod, který nás v souvislosti s tématem vztahu nejvíce zajímá. Ze dvou zamilovaných bláznů se v tomto okamžiku stanou buď partneři, kterým stojí za to se začít vzájemně poznávat, anebo se rozejdou, aby se poohlédli po někom jiném, s kým vytvoří nový pár šťastných bláznů. Žádná z variant není špatná, ale nás pochopitelně teď zajímají ti, kdož se statečně pustí do vzájemného zkoumání.

Na partnerském vztahu, který se zrodí po šílenství zamilovanosti, je nejcennější to, že nás život ve dvou v drtivé většině případů dovede ke zkoumání sebe sama. Je to plavba po rozbouřeném moři, během níž mockrát bojujeme o přežití svého já a zároveň mockrát zjistíme, že to, co jsme považovali za své já, bylo jenom naše nabubřelé ego.

Křivdy a odpuštění

V souvislosti s egem bych se ještě ráda podívala na téma odpuštění. Bylo o něm řečeno mnoho, ale já bych tu chtěla zdůraznit jedinou věc. A sice skutečnost, že naše skutečné já vlastně ani odpouštět nepotřebuje, protože se neuráží a nezažívá pocity křivdy. Těmito nešvary trpí naše ego a zároveň je to ego, kdo má potíž s odpuštěním. V tomto ohledu je ego velmi užitečné, neboť jakmile nás někdo vytočí nebo rozpláče, je jasné, že jsme narazili na ožehavé téma svého ega. Každopádně stojí za to celou situaci pořádně prozkoumat, protože je jisté, že v ní narazíme na některé ze svých životních témat. A člověk, který nám setkání s tímto tématem svým chováním zprostředkoval, nám do cesty nevstoupil náhodou. Čím silnější emoce, tím důležitější téma. Je samozřejmě nasnadě, že ty nejsilnější emoce v nás probouzejí lidé, na nichž nám nejvíce záleží. Takže pokud se na téma křivd a odpuštění podíváme z tohoto úhlu pohledu, mohlo by nám to odpouštění usnadnit.

Znamená to však vzdát se představy o sobě samých a přiznat si, že zrcadlo, které nám náš protějšek nastavil, nelže. Z takové bouře odcházíme jak zpráskaní psi, ale postupem času zjistíme, že je nám líp. Každý klam, který si v sobě hýčkáme, totiž utlačuje projev našeho skutečného já a když ho nahlédneme, uleví se nám.

K tak zásadní sebereflexi nás však pochopitelně těžko přiměje kdokoli. K tomu, abychom byli ochotni podrobit kritice své dosavadní vzorce chování a myšlení, musí být důvod, který stojí nad vším ostatním. Určitě už tušíte, že takovým důvodem je láska. Ta opravdová, která nestojí na našich očekáváních, že nám náš partner doplní to, co nám chybí.

Co to je ta opravdová láska?

Cit, který vyplývá z úcty k tomu, co náš protějšek činí šťastným a z úcty k talentům, které byly našemu partnerovi dány do vínku. Je to cit, který nás zaplaví, když jsme svědky partnerovy radosti či úspěchu. Je to cit, který nás prostoupí, když se nám podaří partnera potěšit něčím, co vyplývá z naší hluboké znalosti jeho duše. Je to nezvratitelné rozhodnutí dát objektu své lásky absolutní svobodu, a to i v případě, kdy hrozí, že díky ní nalezne své štěstí v něčem jiném, nežli je život s námi.

Co to je ta opravdová sebeláska?

Je to úcta k talentům, které jsme si přinesli do života. S tím souvisí i jejich vědomé rozvíjení. Patří sem schopnost dát svým potřebám a přáním stejnou důležitost, jakou dáváme potřebám a přáním svých blízkých. Spadá sem i odvaha říci světu, co cítím a nikdy si nenechat namluvit, že moje city jsou divné, špatné nebo neadekvátní. Je to i schopnost ocenit se a radovat se z toho, jací jsme. Je to také znalost vlastních hranic, které nejsme ochotni překročit, protože potom by všechno ztratilo smysl.

Pokud tohle dokážeme, staneme se člověkem, který od světa nežádá ocenění svých schopností a talentů, nepotřebuje potvrzení zvenčí, že je v pořádku následovat svá přání. Nepotřebuje ubezpečovat, že jeho reakce jsou adekvátní, nepotřebuje vůbec nic, protože všechno má. Nepotřebuje svůj vnitřní rezervoár lásky doplňovat zvenčí, protože ho má plný, může lásku vyzařovat a zároveň přijímat. Je to člověk, který naplňuje smysl svého bytí.

K čemu tedy partner?

Protože sdílená bolest je poloviční a sdílená radost je dvojnásobná. Protože ve vzájemné blízkosti je radost, která zaplavuje srdce štěstím. Protože vnímání duše milovaného člověka, které probíhá beze slov, je hlubokým duchovním zážitkem.

A je tady ještě jedna věc, která stojí za touhou člověka nezůstávat sám. Je to věc, kterou nám dal do vínku sám Stvořitel a která zní: "Proto opustí muž svého otce i matku a přilne ke své ženě a stanou se jedním tělem." (Gn 2,25)

Co naplat, pánbůh sice udělal z Adama dva lidi, ale paličatě trvá na svém původním konceptu jediného těla a tuhle svou myšlenku dodnes prosazuje bez ohledu na naši vůli. Nemůžeme se tudíž divit, že i když se v souladu s módními trendy rozhodneme zůstat single, nemusí nám to vyjít a dříve či později stejně skončíme v páru.

A protože příležitost přeje připraveným, stojí za to věnovat se pravidelnému tréninku v oblasti sebelásky. Protože až jednoho dne padneme do Stvořitelovy léčky a zcela bez vlastního přičinění přilneme ke své ženě/muži, měli bychom mít jasno v tom, že láska není byznys.